Pár tónů tohoto léta

Tomáš Pohl

(reportáž z části festivalu Tóny Chodovské tvrze)

Počet obyvatel pražského sídliště Jižní město je srovnatelný s krajským městem. Panelová sídliště sice v sedmdesátých letech minulého století pomohla řešit vleklý bytový problém, ale bohužel to poslední, na co bylo pamatováno, bylo kulturní zázemí těchto panelových nocleháren. Proto je vítána každá akce, která do těchto míst vnese kousek radosti z hezkého kulturního zážitku. Mezi takové zážitky patří i akce houslového virtuóza Jaroslava Svěceného s názvem Tóny Chodovské tvrze. V letošním více než horkém červenci se v krásném prostředí Chodovské tvrze, jejíž původ sahá až do 13. století, setkala řada vzájemně nesouvislých hudebních žánrů.

Cimbal Classic na Chodovské tvrzi
Cimbal Classic na Chodovské tvrzi
foto: Tomáš Pohl

Měl jsem to potěšení být na dvou hudebních večerech. Dne 21. 7. 2010 v plném atriu tvrze zněl koncert kapely Cimbál Classic. Cimbál Classic slaví letos svou „dospělost“, protože jej kapelník, cimbalista a zpěvák Dalibor Štrunc založil před 18 lety. Dnes vedle Dalibora Štrunce na jevišti stojí jeho manželka Kateřina, houslistka a zpěvačka, violistka a zpěvačka Kateřina Kovaříková a klarinetista Rastislav Koždoň. V Chodovské tvrzi měl premiéru nový kontrabasista a hráč na basovou kytaru Marek Švestka, student JAMU. Cimbál Classic není ani módní styl etno, ani pověstný „folklóreček s bicíma“. Kapela hraje, jednoduše řečeno, nádhernou hudbu hranou s vysokou profesionalitou, aniž by za uplynulých 18 let vymizela radost z hraní a zpívání, a zůstal jen chladný pocit typu „tak jsme konečně dohráli - nashledanou, jdeme si pro penízky.“ Textařina, krom textů kapelníka, je převážně dílem jihočeské básnířky Aleny Binterové a bohužel již nežijící textařské brněnské legendy Josefa Prudila. Jaroslav Svěcený pouze nevymyslel festival, ale s každým účinkujícím si zahraje. Ten večer to nebylo jiné. V úvodu Jaroslav Svěcený doprovodil kapelu v rumunské lidové Sirbě a v závěru zahrál jen s Cimbálem vyzkoušenou klasiku – Adaggio od Benedetta Marcella či Air od J. S. Bacha a úplně nakonec Somewhere od Leonarda Bernsteina z West Side Story. Cimbál Classic nemohl nehrát své časem prověřené skladby, jako například úplně první Koníčky moje, psané pro děti, mrazení v zádech působící Vrávorám, zhudebněnou Ukolébavku Jaroslava Seiferta, nebo Čichám člověčinu jako milou vzpomínku na pejska Balíka. Nechyběly ani skladby z poslední desky Malý kousek nad zemí. Pod červencovou oblohou nehrozícím deštěm a blesky se vůbec nechtělo domů.

Ve čtvrtek 22. 7. 2010 pozval Jaroslav Svěcený na jeviště dva zdánlivě nesourodé žánry. Původně měl vystoupit chlapecký soubor Vrabčáci z Jablonce nad Nisou, ale byl nahrazen pardubickým chlapecko-mužským sborem Bonifantes, vedeným mladým dirigentem Janem Míškem. Již první sbor Gloria od slavného britského skladatele Johna Ruttera přesvědčil diváky o kvalitách souboru. První řada souboru byla obsazena nejmladšími členy v červených vestách a z výrazu jejich tváří bylo patrno, s jakým nasazením a vervou děti zpívají. Zadní řady obsadili starší členové sboru v černých vestách. Občas byl zpěv doplněn klávesami a v cyklu úprav romských písní Harryho (občas i Karla) Macourka s názvem Čhajori Romani, byla na jevišti ještě kytara a housle. Jaroslav Svěcený vypomohl houslemi ve skladbě Zdeňka Lukáše Jaro se otevírá. Zněly i nádherné úpravy moravských písní s názvem Na Slovácku od dirigenta sboru Moravští učitelé Oldřicha Halmy, či část Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka. Jako milý bonbónek si pan dirigent zazpíval o tom, jak se loká, tahleta božská Kolaloka, přičemž původ písně snad není třeba představovat. Je známo, že „úzkým profilem“ pěveckých sborů jsou chlapci. Jan Míšek je ten, který tento fakt od roku 1999, kdy Bonifantes založil, úspěšně vyvrací.

Blue Effect na Chodovské tvrzi
Blue Effect na Chodovské tvrzi
foto: Tomáš Pohl

Po přestávce jeviště obsadila kapela Blue Effect. Kapela vznikla před 42 lety a v roce jejího založení vystřídal kytaristu Jiřího „Ťopa“ Netopila Radim Hladík z Matadors. Historie Blue Effectu by vydala na krátký román, ale důležité je, že v roce 2004 se kapela znovu narodila. Vedle „pamětníka“ Radima Hladíka došlo k prudkému omlazení. Zpěvu a kytary se ujal Honza Křížek (Walk Chock Ice), bicích Václav Zima (předtím spousta kapel, například – 123 minut či Oboroh) a basové kytary Vojtěch Říha. Tak došlo k zajímavé fúzi historického repertoáru Blue Effectu, ale i jiných kapel, například Flamenga a nové tvorby, zejména tvorby Honzy Křížka. Vše podtrženo a neseno k nebesům neskutečně hbitými prsty Radima Hladíka, kterého ani na chvilku neopouští jeho milý úsměv.

Na úvod zněla skladba Blue Effect Street a poté legendární titulní skladba z alba Flamenga Kuře v hodinkách. Jaroslav Svěcený, který stál kousek ode mne a se zdviženými prsty skandoval do zpěvu Honzy Křížka „Hej, hej!“, vzal do ruky housle v úpravě lidové písně Ej, padá padá rosenka, původně zpívané Oldřichem Veselým. Honza Křížek ji zpíval neméně dobře, ostatně jako všechny ostatní skladby. Je potěšitelné, že po letní šňůře, kterou má kapela za sebou, je ze všech hráčů stále cítit radost letící do publika. Publikum namlsané perfektním výkonem Bonifantes se změnilo ve skandující rockové publikum. Takový večer přesvědčí o tom, že „Všechno je hudba“, jak zpíval Cimbál Classic na počet pana Leoše Janáčka. Všechna tlachání o tom, co se hodí a nehodí na festival, který je tím „pravým“, jsou náhle malá a naprosto zbytečná. Samozřejmě nechyběl ani Sluneční hrob s přidaným závěrem kapely, když skladba zněla ještě jednou zpívaná snad všemi diváky. Znělo i Stále dál, opět z legendárního Kuřete v hodinkách, oblíbená Rejdit od Honzy Křížka, či novinka Má hra. Ve vzduchu byla další červencová noc, vítr věštil déšť, který naštěstí ještě nepřišel a skončil další krásný večer festivalu, v němž se velké pražské sídliště aspoň na chvíli změnilo na místo plné pohody.